Různí vrazi

čtvrtek 27. říjen 2011 18:35

„Nejspravedlivější“ se rozhodli zažalovat ministra, který vyznamenal „vrahy“. Prý v době míru zavraždili několik lidí jen proto, aby se mohli probít ze své vlasti do svobodného světa. Doma jim hrozila smrt za odpor proti režimu, který byl diktátorský, nemilosrdně likvidující své odpůrce, často i naprosto nevinné lidi jen proto, aby další možné odpůrce efektivně zastrašil. Shodou okolností šlo o syny důstojníka, jednoho ze „tří králů“, který za odboj proti německým okupantům zaplatil životem.

Osvobození Československa bylo provázeno celou řadou zdánlivě nepochopitelných okolností. Jednou z nich bylo osvobození Prahy. Zatímco americké jednotky pod velením gen. Pattona už 21. dubna začaly osvobozovat západní Čechy, Rudá armáda ještě dobývala Berlín. Německé jednotky dislokované ve východních Čechách se chystaly obsadit Prahu a vybudovat z ní poslední pevnost proti Rudé armádě. Znemožnila jim to Česká národní rada, která po vypuknutí povstání 5. května vydala prohlášení o převzetí výkonné moci v českých zemích. Generál Patton, jehož armáda už byla v Plzni, byl rozhodnut okamžitě poslat své jednotky Praze na pomoc a požádal o souhlas svého nadřízeného gen. Eisenhowera. Ten na dotaz u sovětského velení dostal striktně zamítavou odpověď. Patton nesměl poslat Praze na pomoc ani československé vojáky, kteří sloužili v jeho armádě.

6. května Rudá armáda začala od Drážďan tzv. Pražskou operaci. Německé jednotky skupiny Střed zaútočily na Prahu ve snaze probít se na západ. Za této situace neocenitelnou pomoc poskytla Praze střední skupina Vlasovovy armády, která dodala povstalcům velké množství zbraní a munice a účinně odrážela nápor německých vojsk od jihu. Generál Bunjačenko se snažil s ČNR dojednat dohodu, ale komunisté to odmítli. Proto vlasovci odešli na západ. Němci toho využili, vtrhli do Prahy a začali ji ničit. Za této situace ČNR uzavřela 8. května s německým velením dohodu o jejím volném průchodu na západ. Tím u nás skončila 2. světová válka. Některé jednotky SS však dohodu nerespektovaly a bojovaly dál. Nad ránem 9. května vstoupily do Prahy jednotky Rudé armády a pomohly dokončit vyčišťovací akce. Sovětské velení, které chtělo Prahu osvobodit samo, aby upevnilo svou moc nad Československem, bylo dohodou ČNR s německým velením rozčarováno. Chtělo Prahu dobývat jako před tím Varšavu či Berlín. Pokud by jednotky SS a skupina Střed Prahu obsadili, válka by skončila o několik dnů později. A Praha by byla v troskách.

Záhy po válce komunisté díky Košickému vládnímu programu ovládli sdělovací prostředky a všemožně se snažili zvětšit zásluhy Sovětského svazu o osvobození naší vlasti, zatímco úloha západních armád na porážce fašistického Německa byla všemožně potlačována. Za přímo perverzní je nutno považovat tehdejší tvrzení, že i Plzeň osvobodili Rusové.

Nejtěžší doby pro československé občany nastaly po tzv. Vítězném únoru 1948. Během měsíce bylo akčními výbory zbaveno funkcí přes 200 tisíc příslušníků nekomunistických stran v národních výborech, v nejrůznějších organizacích, úřadech, školách, v armádě a policii. Na jejich místa soudruzi dosadili většinou podřadné, zato mocichtivé dělníky.

Nejdříve se komunistické vedení zbavilo špiček protifašistického odboje, mezi nimi generála Heliodora Píky. Před soud byla postavena a následně popravena poslankyně Milada Horáková. Šibenici neušli ani někteří komunističtí funkcionáři. Celkem bylo popraveno 178 lidí. Většina z nich nespáchala žádný zločin. Jejich zločinem byl nesouhlas s komunistickou diktaturou. Zatímco velká část národa mohutné komunistické propagandě podlehla, menší část ze strachu a díky zdravému selskému rozumu mlčela, jedinci se rozhodli státnímu teroru postavit na odpor. Někteří z nich i činy. Těm hrozil konec buď na popravišti, nebo v koncentračních táborech, z nichž se několik tisíc už nikdy nevrátilo. Zato se v lágrech šířily legendy o mladých hrdinech, kteří se probili do západního Berlína, přestože se je na území NDR snažily pochytat tisíce policajtů.

Ctirad a Josef Mašínovi se snažili bojovat proti komunistické diktatuře v přesvědčení, že pomohou k jejímu pádu. Nepřipouštěli si, že by je jejich, spíše klukovské sabotáže, mohly přivést na popraviště. Když si to uvědomili a nabyli přesvědčení, že svět se rozhodl nechat nás na holičkách, rozhodli se probít na Západ a tam pokračovat v boji proti komunismu. Pro ně válka neskončila. Bohužel platí, že nechám-li žít toho, kdo mě může prozradit, prohrávám svůj vlastní život. Je to kruté, ale pravdivé. Zda šlo o zabití, či vraždu, nechť soudí ti, kdo se ve stejné situaci někdy ocitli.

Na rozdíl od Mašínů komunističtí samovládci posílali plánovitě na smrt své oponenty, kteří se provinili jen tím, že nesouhlasili s jejich názory. Ve srovnání s nimi jsou Mašínové a další odbojáři téměř neviňátky. Ti, kdo podávají žalobu na ministra obrany za to, že předal Mašínům armádní vyznamenání za jejich protikomunistický odboj, by sami sebe měli udat za to, že oslavovali a dosud oslavují největšího vraha v našich novodobých dějinách, který podepisoval rozsudky smrti jako na běžícím pásu. Do dějin Klement Gottwald vstoupil mimo jiné i svým výrokem ještě před vynesením rozsudku nad tzv. protistátním centrem v čele se Slánským výrokem,že ze čtrnácti souzených jich „ Jedenáct dostane špagát a tři doživotí.“
Tomáš Jurčík

Tomáš Jurčík

Tomáš Jurčík

školství, kultura, politka.

Pedagog ve výslužbě; předseda Společnosti středoškolských pedagogů.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora