Hokej to byl k pokoukání

neděle 3. květen 2009 05:17

V den utkání se Slovenskem  jsme s manželkou cestou na zahrádku potkali známého. Venčil  psa. Mezi řečí jsem se ho zeptal, co říká hokeji a jak typuje utkání se Slovenskem. „Já na to nekoukám,“ řekl. Na můj překvapený pohled dodal: „ Na fotbal se dívám, protože míč vidím. Puk je však tak malý, že ho nevidím, proto mě hokej nebaví.“  „Máš brýle na dálku?“   „Nemám.“

Vylíčil jsem mu, jak jsem na očním byl pro brýle na čtení, že s těmi, co mám, vidím špatně na počítač. Optik mi řekl mi, že na čtení mi ty dosavadní stačí, ale že mi předepíše jiné k počítači. Souhlasil jsem. Pak mi řekl, že mi napíše brýle na dálku. Já na to, že do dálky vidím dobře. Zeptal se, zda mě někdy při koukání na televizi nepálí oči. A zeptal se, jestli si ty brýle opravdu vyzvednu, když mi je předepíše. Přikývl jsem.

 Optička, u které jsem si brýle objednával, se mě zeptala, zda místo skleněných čoček nechci plastové, že jsou podstatně lehčí a téměř stejně odolné jako skleněné. Navíc jen o pár korun dražší. I s tím jsem souhlasil. 

Je to pohoda, mít lehoučké brýle, které netlačí do nosu ani netahají za uši. Při koukání na televizi nemusím mhouřit oči a u monitoru pohodlně sedím v křesle tři čtvrtě metru od obrazovky. Není nad to, když se člověk dostane do rukou skutečným profesionálům.

 Známý poděkoval za radu a kroutil hlavou, že ho taková obyčejná věc nenapadla. Příští hokejovou ligu už určitě bude sledovat. 

Po třetí hodině se zahrádková kolonie začala vyklidňovat. iI já spěchal k televizi. A tentokrát to bylo opravdu milé pokoukání. Až mi Slováků chvílemi bylo trochu líto. Jen škoda, že manželka zůstala na zahrádce, protože ona, když už se na nějaký hokej či fotbal dívá, fandívá mnohem více než já. Když člověk kouká sám, není to ono. Doufejme, že i ve zbývajících zápasech se naši borci, kteří hokej hrát umí, udrží ve formě i psychicky a jako profesionálové to dotáhnou až do bojů o medaile.

 Ještě že jsem uložení článku nechal až na ráno. Kolem třetí hodiny jsem se probudil, a ne a ne usnout. Vybavila se mi vzpomínka na to, že v šestnácti letech jsem coby student vsetínského gymnázia začal hůře vidět. Doktor mi předepsal na jedno oko 1,5 a na druhé 0,75 dioptrie. Uvědomil jsem si, že si oči kazím tím, že zblízka koukám do knih, a vědomě jsem se nutil k tomu, abych i s brýlemi postupně zvětšoval vzdálenost od textu. Po necelém roce jsem brýle mohl odložit.

 V nedobrém vzpomínám na očního lékaře v Chomutově (dej mu pámbů věčnou slávu), který měl na jedné straně pověst vynikajícího odborníka, na druhé straně se o něm říkalo, že předepisuje brýle ode dveří. Už dlouho přesluhoval a občas býval k pacientům nepříjemný. Moje dcera ve druhé třídě začala hůře vidět. Předepsal jí na obě oči 2,5 dioptrie. Po dvou letech to zvedl na čtyři. Až při třetí kontrole zjistil, že má oči rozdílné. Pamětníci vědí, že tehdy byli obyvatelé přiděleni do obvodů, proto neměli příliš na výběr. Když jí bylo patnáct, to už měla 7 a 9 dioptrií, potkal jsem v Lipsku svou bývalou žákyni. Vystudovala oční a sloužila v Praze. Využil jsem příležitosti a vylíčil jí dceřiny strasti. Zařídila jí návštěvu v jedné pražské ambulanci s kontaktními čočkami.

 Do smrti nezapomenu na výjev, když poprvé, bylo to na jaře, vyšla vyzkoušet kontaktní čočky před ambulanci, oklopené stromy a keři, a překvapeně se rozhlížela kolem. „Tati, ten svět je tak krásný!“ vydechla. Dnes už nepotřebuje ani brýle, ani čočky. Nechala si oči upravit laserem. 

Toho „profesionála“, který zkazil oči mé dcery, jsem poznal sám na sobě. Asi ve čtyřiceti letech mne při opravování písemek začaly bolet oči. Napsal mi na obě oči 2,5 dioptrie. Viděl jsem sice lépe, ale už po půlhodině mě začínala bolet hlava. Využil jsem oné návštěvy dcery v ambulanci a nechal si oči přeměřit. Jedno oko o tři čtvrtě dioptrie lepší. Ty brýle mám jako rezervní dosud na zahrádce. Na kratší čtení stačí. 

Občas jsem něco napsal zejména do Učitelských novin. Zveřejňovaly na tehdejší dobu i velmi kritické články, ale takovou prkotinu, jakou byla kritika učitelek základních škol, že v honbě za tím, aby žákům vtloukly do hlav co nejvíce údajů, nedbají na jejich zdraví a nechávají je kazit si oči, otisknout odmítly.

Vzpomínám, jak nás jako žáky obecné školy učitelé i taháním za vlasy nutili, abychom „nepsali a nečetli nosem“. Právě těm starší generace děkují za to, že jen málo lidí potřebovalo v mladším věku brýle. Všichni pedagogové by si měli uvědomit, že i taková „prkotina“, jakou je dbaní na zdraví žáků, patří k základním povinnostem jejich profese. Kdo na ni nedbá, není skutečný profesionál. 

 

Tomáš Jurčík

pFlHLtFqjOtKDGXwckmmoVPvX06:061.7.2011 6:06:03
NaďaKonečně jsem19:223.5.2009 19:22:10

Počet příspěvků: 2, poslední 1.7.2011 6:06:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Tomáš Jurčík

Tomáš Jurčík

školství, kultura, politka.

Pedagog ve výslužbě; předseda Společnosti středoškolských pedagogů.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy